Jak to bylo

Martino vyprávění:

Bylo to jedno z těch podzimních rán, kdy městečko Annecy zalilo jemné slunce a vzduch voněl po dešti. Usadila jsem se v mé oblíbené kavárně, kterou jsem si během posledních měsíců zamilovala. Francie pro mě byla únikem z hektického života v Praze a tohle místo mi dávalo klid, který jsem potřebovala.

Zrovna jsem si míchala kávu, když jsem si všimla někoho na druhé straně ulice. Něco v jeho postoji a výrazu mě zaujalo, ale vůbec jsem nečekala, že by to mohl být Robin. Když se naše pohledy střetly a on zavolal mé jméno, chvíli mi trvalo, než mi to došlo.

„Marto?“ ozval se znovu, tentokrát jistěji.

Byl to on. Robin. Neviděli jsme se deset let – naposledy na základce. Byli jsme tehdy jen spolužáci, ale teď, po tolika letech, se všechno změnilo. Sedl si ke mně a povídali jsme si, jako bychom nikdy nebyli odloučení. Vyprávěl mi, jak se přestěhoval do Francie kvůli práci architekta, a já mu na oplátku povídala, jak jsem sem přišla hledat něco nového, a nakonec jsem v Annecy našla domov.

Dny plynuly a naše náhodné setkání se brzy proměnilo v pravidelné schůzky. Procházeli jsme se po uličkách, smáli se starým příběhům ze školy a objevovali jsme krásy městečka společně. Bylo to jako zázrak – po letech jsme se ocitli v tom samém malém městě, a najednou jsme věděli, že jsme přesně tam, kde máme být.

Robinovo vyprávění:

Když jsem ten den procházel Annecy, byl to pro mě normální pracovní den. Město jsem si zamiloval kvůli jeho klidné atmosféře a krásným historickým budovám, na kterých jsem měl šanci pracovat. Ale v momentě, kdy jsem spatřil Martu, jako by se všechno zastavilo.

Nečekal jsem, že ji tady uvidím. Ne po deseti letech, ne tady ve Francii. Ale tam seděla, u malého stolečku venku, a vypadala stejně krásně, jako jsem si ji pamatoval. Rozbušilo se mi srdce a prostě jsem musel zjistit, jestli to je opravdu ona. A byla.

Od té chvíle jsme se začali vídat častěji. Nešlo to zastavit. Každý den s ní byl naplněn radostí, každá procházka kolem jezera nebo večer strávený v kavárně mě utvrzoval v tom, že tahle náhoda nebyla jenom náhoda. Byl to osud.

Jednoho večera jsme seděli u jezera, slunce pomalu zapadalo za hory, a já věděl, že ji nechci ztratit. Vytáhl jsem malou krabičku, kterou jsem nosil u sebe už několik týdnů, a podíval jsem se na ni. „Marto,“ začal jsem, „nikdy bych si nepomyslel, že tě znovu potkám. Ale teď, když jsi tady, nechci, abys odešla. Vezmeš si mě?“

Její oči se rozzářily, a když řekla „Ano“, věděl jsem, že to je začátek našeho společného příběhu, který bude trvat celý život.